
Korsika 21.4. – 29.4.2006
Honza, Štefan
Milan a Petr
Vládík a Martinka a Pavlína
Pátek 21.4. odjezd z České Lípy ve 13 hodin, pražská skupina nastupuje přesně ve 14:30 na Hlaváku (holčičky jsou primadony a nechávají se naložit extra na parkovišti za 40 Kč/5 minut). Je krásně a vedro, v Praze lehce štau, ale moc neztrácíme, na Rozvadově v 17 hodin. Jedeme ostošest, na Brenneru ve 21 hodin a bez jediné zácpy jsme ve 2 ráno v Livornu. Dáváme v přístavu zasloužené pivínko, řadíme se do fronty na Corsica Ferries a chystáme se ke spánku. Kottvaldojc si ustýlají před autem, zbytek se rozprostře v autě a dospáváme.
P.S. Po cestě Vládík zjišťuje, že nemá spacák a Kottvaldovi nechali pohory na balkoně. Na rady, abychom se zastavili v Makru a zapomínky dokoupili, mávnou chlapi rukou. No jo, jsou velký…
Sobota 22.4. Probouzíme se v 6:30, dáváme očistu v přístavní budově a čekáme na nalodění. Italové jsou dost v klidu a nemají lautr žádnej systém, takže ač jsme na předním místě ve frontě, nalodí nás mezi posledními, čímž ztrácíme možnost dobrého místa na palubě (může za to uniformovaný Giorgio). Na lodi sledujeme výjezdní manévry a jdeme na capuccino a „krosán“. Povídáme, chlapi zaberou lehátka na palubě. V půl 2 dorazíme ke korsickým břehům. Je krásně teplo a slunečno (22 stupňů), jedeme směr Salenzara a odbočujeme po úzké silničce D268 směr Col de Bavella. Otvírají se krásné rozhledy, věže skal, plastické kopce, mráčky, mlhy… Míjíme klettersteig u kempu U Rosemarina (nelíbí se nám , vypadá dětsky) a parkujeme u dubu vrostlém v kameni. Jdeme na odpolední špacír na kaskády Polischellu. Je to krásná túra kolem křišťálově čistého potoka se spoustou tůní, vodopádů a kaskád. Skáčeme po balvanech, lozíme po vlhkých skalách, sem tam zanoříme nožku a konečně dorážíme k vrchním kaskádám. Dáváme osvěžující koupel, pár tempíček a zcela čerství sestupujeme stejnou cestou zpátky. Je to paráda, krásné červené skály kolem, sem tam kulatá hrana a všude voní pinie. U auta vaříme, Kottvaldovi staví komfortní kempovací stolovací setík, večeříme, dáváme zdravotní likér a seznamovací večer může začít. Domlouváme program na další den, popíjíme, posloucháme Nohavicu a je nám FAJN!
Neděle 23.4. Budíček v 7 ráno, koupel v tůni u kaskád číslo 1 a odjezd směr Col de Bavella. Je pod mrakem, silnička se klikatí a neúprosně stoupá, smekáme před cyklisty, kteří to kdy vydupali (třeba Eliášovi). V sedle Bavella se chystáme na túru, Honza osedlá favorita a odpojuje se. Míří přes Zonzu a Ospedale do Porto Vecchio. Cestou hledá prehistorické stavby a jsme domluveni na sraz před supermarketem v Porto Vecchio. Ostatní se vydáváme ze sedla Bavella přes Col de l’Oiseau k Věži III. Stoupáme mezi krásnými skalisky a všelijak pokroucenými borovicemi. Předbíháme velkou skupinu Italů, kteří natěžko zřejmě míří na kus GR20. Po 3 hodinách dorážíme do sedla pod Věží III (1611 m), dáváme gáblík, bavíme se historkami o tom, jaké by to bylo vystoupat sem v kriplkáře nebo tady nechat Milana poustevničit a pořádat zájezdy za úplatu – „viděti poustevníka, moudrým se státi“. A začíná sestup. Nejdřív jdeme pohromadě, ale Vládík po chvíli tradičně kopne do vrtule a zmizí v klečích. Sestupová cesta je dlouhá, ale výhledy hezké. Finální part je naopak dost ostrý výstup, a tak k autu dorážíme splavení a žízniví. Pivínko zasyčí, rádi usedáme do auta, hraje nám „lehká rodina“ (tradiční to již korsická muzika) a sjíždíme do Porto Vecchio. Scházíme se poměrně rychle s Honzou a míříme na Bonifacio. Ve městě jdeme na známou vyhlídku a pak zpět centrem ke kasárnám a námořnickému hřbitovu. Ochlazuje se a fouká nepříjemný studený vítr. V 8 večer vyrážíme směr Propriano. Silnice se dost kroutí (jak jinak na Korsice..) a tak nemůžeme jet moc rychle. Do známého bivaku na la plage dorážíme po 9. hodině večer, koupeme se v moři (letos prvně!), vaříme a lehce popíjíme. Jdeme spát, ale zjišťujeme, že se Honza ještě nevrátil od moře. Věříme, že si užívá procházku po noční pláži a konverzuje s místními rybáři, tak nepanikaříme. Za další hodinu už ale máme strach a Vláďa se vydává Honzu hledat. Následuje zděšení, protože Vládík Honzu přitáhne na zádech od moře totálně zmrzlého a nehybného. Začíná záchranná akce. Honzu zateplujeme a rychle vaříme kvanta sladkého čaje. Máme nahnáno a v noci moc nespíme, uklidňuje nás jen když slyšíme ze stanu občasné zachrápání. Vůbec nechceme domýšlet, co se mohlo stát a věříme, že ráno to bude lepší…
Pondělí 24.4. Probouzíme se hodně brzy, už kolem šesté, a zjišťujeme stav pacienta. Honzovi dobře není a je strašně zesláblý, takže plán je zůstat v Proprianu a odpočívat na pláži. Je nádherný den, azuro a slunečno, teplota šplhá a po poledni je přes 27 stupňů. Poleháváme, čteme si pohádky od Wericha, koupeme se a střídáme v procházkách do města. Honza spí celý den, něco málo pojí a pomalinku se to zlepšuje. Podvečerní koupel uzavírá denní skóre 7:4 (Vládík:holčičky). Cítíme lehké spálení od sluníčka a jsme z toho nicnedělání příjemně unavení. Večer posedíme u koupeného vínka, opakuje se nepříjemný zážitek z loňska s místními syčáky, kteří po nás od silnice střílejí z paintballových pistolí. Jdeme vcelku brzy spát a těšíme se na další den, neb v plánu je ferrata!
Úterý 25.4. Po obligátní koupeli v moři vaříme a balíme. Po 9. hodině vyrážíme na Filitosu, což je prehistorické sídliště se spoustou kamenů a run. Nádherný přírodní park, louky plné voňavých kytek a stromů, ty odstíny zelené barvy jsou neuvěřitelné – hotový balzám na duši. Procházkou projdeme park i muzeum, zvládá to i Honza, takže máme radost, že se to zlepšuje a už mu snad bude líp. Po zastávce ve Filitose jedeme přes Petreto Bicchisano, Cauro a sedlo Col de Cricheto. Krajina je nádherná, divoce korsická, vesničky s kamennými domky a kostelíky nekypí moc životem, všude kvetou stromy a spousta kytek. Odbočujeme na Tollu a jedeme kolem přehrady. Chceme si vyhlídnout místo na bivak a po chvíli ho nacházíme přímo u jezera Lac de Tolla u zavřené půjčovny lodí. Po zastávce na přehradní hrázi vyrážíme ještě autem do sedla Col de Mercujo, kde má být podle všeho nástup na ferratu. Je 14:30, dáváme sváču, chystáme úvazky, Honza si připravuje ležení ve stínu a zbytek manšaftu vyráží do skály. VIA FERRATA DE TOLLA
začíná netradičně sestupem dolů do rokle s potokem pod přehradou. Už začínáme hudrovat, ale cesta začne stoupat pěkně po pevných skalách. Martince se to začíná líbit, užívá si to a pozpěvuje si. V půli cesty už přehazuje karabiny jako mazák a lanový most zvládá zcela bravurně a bez zaváhání. Cesta je vzdušná a příjemná a až moc zajištěná – jak říká Vládík „příliš železa“. Po 2 hodinách jsme nahoře, šťastní a nadšení z výhledů na moře a na druhé straně na přehradu se zasněženými horami. Po sestupu sjedeme zpátky do Tolly a po koupeli v jezeře (16 stupňů) v klidu vaříme a bivakujeme. Pes Joseph Salini se chce kamarádit, ale šanci má jen u pár členů výpravy, vedoucí ho pravidelně odhání. Na středu plánujeme celodenní túru na Monte d’Oro (2389 m).
Středa 26.4. Vyrážíme skoro načas kaňonem kolem řeky Tolla. Míříme na Vizzavonu, jedeme opět divokou a opuštěnou krajinou přes sedlo Col de Scalella (1193 m), kde zastavujeme a fotíme. Jsou tam dva čeští kluci na motorkách, tak se s nimi zdravíme. Ze sedla je bohovský sjezd na kolo, plánujeme nové cyklotrasy na příští Korsiku. Pokračujeme přes Bocognano do Col de Vizzavona (1163 m) a do Vizzavony. Parkujeme na nádraží a připravujeme se na výstup na Monte d’Oro. Zatím svítí sluníčko, vyrážíme na kaskády de Anglais. Cesta vede krásným listnatým lesem, ta čerstvá zelená barva je plná energie a svěžího jara. Potok burácí a voda je průzračná. Na balvanech posedávají frančíci a piknikují. Cesta se začíná zvedat a trochu se zatahuje. Pavlína s nastuzeným močákem vzdává a vrací se k autu, kde bude spolulazařit s Honzíkem. Vládík s Martinkou a Štefanem pokračují, Milan s Petrem vyrážejí o něco později. Honza zůstává u auta, dává oběd v nádražní restauraci a odpočívá. Ve 14 hodin začíná pršet a nebezpečně hřmí. Za hodinu se vrací kluci dost promočení a za další hodinu Vládík s Martinkou a Štefanem. Jsou na kost a zklamaní, že se horu nepodařilo pokořit. V autě se zateplujeme a vyrážíme směr Porto. Jedeme přes Ponte du Vecchio, Corte (korsická univerzita) a odbočujeme doleva, projíždíme krásným kaňonem a soutěskami. Šplháme po uzounké silničce do Calacuccia, napravo se nám v mracích schovává Monte Cinto (2706 m). Vesničky jsou poloprázdné, moc lidí tu není. Pokračujeme přes Popaghja (lyžařské středisko) do sedla Col de Verghio (1477 m). Ochlazuje se ze 14 na 9 stupňů a je mlha. Začíná sjezd přes vesničku Evisa. Zjišťujeme, že cesta na Paglia Orbu i Monte Cinto by druhý den byla moc dlouhá a necháváme velikány na příště. Z Evisy se silnička kroutí dolů a začíná nádherná hluboká soutěska Spelunca. Slunce klesá a skály jsou skoro rudé a nasvícené. Přijíždíme do Porta a sledujeme západ slunce na pobřeží. V Partinellu odbočujeme doleva na pláž Plage de Caspiu a už za tmy vaříme a bivakujeme. Moc dlouho nesedíme a po pohádce sladce usínáme.
Čtvrtek 27.4. V noci trochu prší, ale ráno je optimistické. Dáváme zánor v moři (zatím nejteplejší voda). Po snídani vyrážíme opět přes Porto a Calanche. Vládík nás vysazuje ve skalách u tourist shopu. Jdeme pěšky a fotíme a kocháme se. Autem dojedeme poslední kousek nad Calanche ke známému parkovišti u fotbalového hřiště a vyrážíme na Capo d’Ortu. Honza zůstává ležet u auta a jeho stav se bohužel vůbec nelepší. Cestou to hodně probíráme a jsme nervózní. Vládík to po hodině otáčí a vrací se k Honzovi s tím, že se zkusí po telefonu poradit s někým v Čechách. To se daří a doktor po vyslechnutí příznaků radí okamžitě najít doktora. Zbytek manšaftu ještě chvíli šlape, ale nálada není ideální. Na rozcestí pod Capo začíná krápat a nad námi je hrozivý černý mrak. Je rozhodnuto: dáme gáblík na skalách a obracíme to dolů. Bez Vládíka zjišťujeme, že nám chybí tvrdé slovo, v rozhodování si demokraticky dáváme přednost, ale holčičky nakonec chlapy nenechají ani dopít pivo a zavelí odchod. Takže kromě „Zlaté hory“ zůstává pytel i na Ortu. Ale nevadí, na Korsiku je vždycky proč se vrátit. U auta už zase začíná pršet, nakládáme Honzíka a jedeme zpátky do Porta. V informacích zjišťujeme, kde je doktor a máme štěstí: ordinuje od 15 do 18 a je 14:55. Doktor s lehkým skluzem přijíždí, jsme třetí na řadě. Cpeme se do ordinace čtyři, ale nechce nás tam, prý jen dva. Honza plynnou italštinou vysvětluje, co se v neděli přihodilo, a jaký je dosavadní průběh, Pavlína jen doplňuje. Doktor Honzu vyslechne a prohlídne a dochází k závěru, že jde o velkou únavu z úpalu a prochladnutí a možná nějaký virus. Ujišťuje nás, že nemocnice není nutná, a že můžeme odjet až za dva dny. Předpisuje pár léků a o 60 euráků lehčí Honza se sice o moc líp necítí, ale nám se aspoň trochu ulevilo. Vracíme se zpátky na Plage de Caspiu a večer zahájíme posezením v místní hospůdce na pláži. Pár komických scén při objednávání (místní neumí žádný jazyk, ani polsky!) a máme vybráno: chlapi jdou do pizzy a holčičky dávají fruit de mar. Véča je dobrá, jen pastis se k ní až tolik nehodí, tak to chlapi doplňují Heinekennem. Ještě před západem slunce dáváme koupel v moři, vaříme Honzovi brkaši a chystáme společenský večer. Kluci Kottvaldovi se blýsknou a smaží pro manšaft vynikající lívanečky s marmeládou. Je teplý večer, pijeme korsické víno a po obligátní pohádce od Wericha jdeme do hajan.
Pátek 28.4. Probouzíme se do deště, ale jen krátkého. Automatická koupel v moři, snídaně, veselá scénka s italským ratlíkem jménem Pulce (= blecha), který nosí na zádech batoh s kartáčkem na zuby (za foto 2 EURO) a odjíždíme. Jedeme klikatou silničkou podél pobřeží a kocháme se výhledy na skály a moře. Sem tam zastavujeme na focení, v Galeria je delší pauza na skok do sámošky pro bagety. Skály jsou plné neuvěřitelně barevných kytek, hotový ráj pro fotografy. Holčičky celý den „kolouškují“, protože jsou kachny a neodpustí si koupel. Z Galerie pokračujeme na Calvi. Počasí se zlepšuje a v Calvi už je jasno, teplo a slunečno. Dáváme dvě hodiny na lehkou prohlídku. Kluci stíhají i uličky v centru, holčičky s Honzíkem zastavují v kavárničce na kafíčku a posedí naproti v krásném starém kostele. O moc víc toho nestíháme a přes Super U pokračujeme nákupem vína (domů) a baget (na cestu). K bivaku zbývá cca 20 km, vypouštíme lehce plánovaný poslední výlet na kopec 690 m nad Calvi a dáváme přednost lenivému odpoledni na pláži Lozari. Probíhá snaha o organizaci věcí v autě a přípravy balení. Dáváme nejhezčí korsickou koupel na útesech – moře je modrozelené a čisté, nejteplejší za celou Korsiku (19 stupňů). Děláme si nirvánu, sedíme na skalách a pozorujeme, jak se vlny tříští o útesy. Kluci Kottvaldovi do útesů nejdou, ale debužírují ve vlnách na pláži. Rochní se v moři a dávají dlouhá tempa, je to veselá podívaná J. Po koupeli a večeři se vrací Martinka z procházky s tím, že za naším útesem ještě svítí sluníčko a brzy bude západ. Bereme láhev vína, salám a oříšky a vydáváme se na večerní siestu na útesy. Fotíme růžové mraky a ozářené kopce, západ je dost rychlý, neb je do mraků a nikoli do moře. Rychle se ochlazuje, tak se vracíme na naši pláž k autu, krátce poslední večer posedíme a v jedenáct jdeme spát. Ráno bychom chtěli vyjet už v 8, protože do Bastie to je cca 80 korsických kilometrů.
Sobota 29.4. Vstáváme dřív než obvykle, balíme a téměř načas vyrážíme směr Bastie. Nad mořem jsou černé mraky a jen co vyjedeme, začíná pršet, a to dost. Jedeme přes kopce a skalnatou a kamenitou náhorní plošinu. Hraje nám Nohavica a pomalu se smiřujeme s tím, že pobyt na Korsice končí. Projíždíme St. Floriant a severní část ostrova plnou vinic. Do Bastie přijíždíme v 10 hodin a máme od Vládi rozchod na dvě hodiny. Jdeme na snídani – vynikající kafe a croissant. Doráží chlapi a vyzvídají u barmanky, kudy se dostat na nádraží, páč mají naštudovaný jízdní řád a vědí, že má přijet vláček z Calvi. Mašinku opravdu najdou a řádně nafotí. Nakoupíme pár suvenýrů a indiána na auto a už se rychtujeme do špalíru v přístavu. Žlutá Corsica Ferries přijíždí ve 12:30, ale nakládat se dlouho nezačne – zase to ti kluci korsičtí nestihnou… Nakonec to ale kupodivu stíhají a úderem 13:30 vyjíždíme. Na lodi je o poznání míň lidí než cestou na Korsiku a tak můžeme zabrat lehátka na palubě venku. Kluci se usazují úplně nahoře a po hodině je nacházíme do půli těla a v hlubokém spánku. Holčičky s Honzou zakotví o patro níž, popíjejí poslední Krušovice a taky se smaží na sluníčku. V půli cesty zjišťujeme, že jsme lehce připálení a oblbnutí ze sluníčka a jdeme se svlažit na kafe s croissantem (č. 5). Navštěvujeme chlapy, po cestě míjíme spoustu ostrovů, kterých jsme si poprvé nevšimli. Do Livorna dorážíme načas, tj. v 17:30. Vyjíždíme z lodi mezi prvními a míříme na Pisu. Ve městě je spousta lidí, na prohlídku šikmé věže a dómu dává Vládík jen půl hodiny. Honza zůstává v autě, neb v Pise už byl. Poté za volant usedá Pavlína a míříme směr Parma a Cremona. Cestou statečně ujíždíme před mraky, Milan se občas probere a slovy „tunel“ koření cestu. Sjezd na Parmu je kvůli havárce kamionu zavřený, ale švihneme před mýtnicí elegantní otočku (no, policajtům by asi tak elegantní nepřipadala..) a už jsme tam, kde potřebujeme. Sjezd z dálnice na Cremonu nakonec taky zvládáme a ve 21:30 se Pavlína vylodí a pokračuje do Itálie návštěvou u sličné švagrové.
Další informace jsou už tedy jen zprostředkované, a to: Vládík jede jako vítr, na Brenneru je 15 cm sněhu a zima a mlha. V 5 ráno je manšaft na Rozvadově a v 7 v Praze. Následuje poněkud zmatené vyložení Honzy a všichni se shodnou, že je potřeba, aby Honza šel co nejdřív k doktorovi nebo do nemocnice..
Do Lípy doráží Vládík v 8:30 notně unaven, ale už aspoň zbaven tíhy starostí a odpovědnosti za pacienta. Korsika byla nádherná, a přestože nám zůstalo pár „pytlů“ a nestihli jsme vše, co jsme chtěli, převáží to pozitivní a spousta plánů třeba na Korsiku 2007.
