Wednesday, October 31, 2007

OSLO

Tak a je to: teta Vlaďka s Laurinkou a Thomasem nás pozvali na šest dní k nim do Oslo. Tak jsme moc rádi pozvání přijali, protože to je asi poslední šance se na delší dobu vidět, neb Vlaďka začne po Novém roce opět pracovat. U Tangenů jsem se rychle zadaptoval a hned se zapojil do domácích prací.
Laurinčiny bačkůrky zatím slouží jen na ožužlávání a ochutnávání zipu (však si všimněte, že ho oba sjíždíme).
Tak tohle mi máma doma nedopřává - krámovat v mrazáku. A přitom tam všechno tak bezvadně chrastí a studí. To je něco na ty naše dásně!
Holkám to moc sluší
Tak ze začátku jsme se přirozeně dost oťukávali a často seděli zády k sobě (ale po koutku jsme stejně pokukovali, co dělá ten druhý ;-)

Pak nám došlo, že společně je všechno daleko větší zábava. Tady startujeme auto a chystáme se na projížďku. No a postupně už jsme spolu dělali úplně všechno: vstávali, jedli, usínali, kakali, koupali se, kňourali, šudlali (toto slovo se stalo typickým výrazem pro náš společný týden v Oslo), krámovali, četli ekonomický časopis The Economist, vyhazovali knížky z knihovny, patlali se v kaši, ožužlávali si vzájemně kartáčky na zuby, brali si dudlíky atd..

Laurinka mi půjčila všechny svoje hračky. Prostě se řeklo: co je moje, je teď na chvíli i tvoje. Pravda, někdy jí to asi štvalo, protože mi něco půjčila a zase hned sebrala, ale když jsem zrovna nebyl "kožak", tak jsem to ani neobulel.

A protože doma každý večer s tátou děláme koníčka a mě to tady moc chybělo, udělali jsme koníčka s Vlaďkou a honili Laurinku na Thomasovi. Kdyby nám nenechali ty dudany, mohli slyšet, jak se nám to líbí..

Na procházce v centru Oslo (v pozadí královský zámek, sídlo krále Haralda V.)

Norský parlament
Přístav
Na výletě na Hollmenkollen (a fotka s trollem). Slavný a většinou ne moc skákaný můstek Hollmenkollen se bude na jaře strhávat, takže jsme měli poslední šanci se na něj vydrápat a vidět zeshora Oslo jako na dlani. Ale že máma druhý den cítila stehna! Pro těch pár schodů...
Holky nahoře
Šest dní strašně uteklo, kurňa! Loučení na letišti :-(((
Moc a moc děkujeme za krásnou dovolenou! Pápá a za tři týdny naviděnou v Praze ;-))



Wednesday, October 24, 2007

Balíme!!

A je to tady! Zítra s mámou letíme za tetou Vlaďkou, strejdou Thomasem a Laurinkou do Norska! Už se tak těším, jak budeme s Laurou lumpačit. A doufám, že se od ní něco nového přiučím. Třeba stát sám bez držení, to by bylo žůžo!
Máma mi připomíná, ať nezapomenu na kartáček. Na ty dva moje zuby? Haha!
A už mě ujistila, že na návštěvě mě samotného jíst nenechá. Ach jooooo... :-(
Takže zítra ve dvě letíme, jupíííí!

Eating by myself for the second time

Jo! Tak jsem mámu zase dostal, kam jsem chtěl. Tak dlouho jsem máchal u jídla do lžíce a odmítal jíst, až už máma nevydržela a rozčileně postavila talíř s jídlem přede mě a řekla: "Tak fajn, jez sám." A taky že jo!
Nejdřív jsem zkoumal, jak moc pevně ten blevajz z brambor, mrkve, květáku, petržele a žloutku drží na talíři, a jestli by se náhodou nedal prostě vysypat na zem. Bohužel držel.
Tak jsem ho pěkně uhňácal a zkoušel se trefit do pusy.
Máma mi podala i tu lžičku. No to teda nevím k čemu. Jenom se mi tam pletla a nemohl jsem hňácat oběma rukama najednou. Asi budu mít za chvíli hlad, protože v břiše toho moc neskončilo.
Ale máma byla opět statečná, zasloužila by cenu pro "baby-friendly" matku. Když jsem skončil, nehnula ani brvou, popadla mě i s tou židlí a odnesla do sprchy. Tam to ze mě všechno vyklepala a pak jsme šupajdili pro nový ohoz. Akorát to věčný mytí rukou a obličeje bych zakázal. No jo, ale přece nepůjdu na procházku jako prase?
Schválně, kdy dostanu další šanci ;-)

Tuesday, October 23, 2007

S Kačenkou a Ažbinkou v Riegráčích


Podzimní Riegráče mají své kouzlo. Barevné listí a výhled na Hradčany.. A asi jedna z posledních možností jezdit chvíli na autě, protože teploty jdou povážlivě rychle dolů. Jéje, to bude celou zimu nuda, až nebudu moct z kočáru na krok. Teda jen co začnu chodit! Pak budu ťapat sníh nesníh ;-)

Kačenka má hezké brýle

A už i s Ažbinkou ve francouzské cukrárně. To je život na mateřský!!!

Ažbinka má spoustu nových vlasů

Ale "Velká modrá ryba" (říkanka Kačenčiny samovýroby) nezafungovala, takže smích jsme tentokrát neviděli ani neslyšeli. No tak příště

Sunday, October 21, 2007

Čím budu / My future profession / Il mio lavoro futuro

Profesionální otevírač skříní a trezorů / Robber / Ladro
Opravář praček / Washing machine serviceman / Aggiustatore lavatrici
Instalatér / Plumber / Instalatore
Profesionální jezdec Moto GP / Motorcycle rider / Pilota
Kuchtík / Cook / Cuoco

Sunday, October 14, 2007

Třemošná (772 m)

Není to sice buhvíjak vysoký kopec, ale napoprvé to bylo prima. Šli jsme na výlet s dědou a babičkou a s Barunkou a Viktorkou. Třemošná u Příbrami je moje úplně první vyšlapaná (teda spíš vynesená) hora. Babička to měla ještě těžší, protože tlačila až nahoru kočár. Na vrcholu nás Barunka zapsala do vrcholové knížky, takže prvovýstup už mám fakt v kapse. Viktorka zase celou cestu sbírala houby, a že jich tam bylo!!
Babička si taky vyzkoušela naší novou krosnu, to aby věděla, co mi koupila ke křtinám za vymoženost.
Na skále s babičkou
Výhled na Příbram - ty paneláky jsou fakt nádhera..
A s dědou na skále
Cestou zpátky mě ženský v Orlově na čerstvém vzduchu přebalily a krmily. No a babička právě doráží mojí svačinku :-)
Večer mě Viktorka vozila trpělivě na autíčku a pak musela jít sama chudák spinkat, protože dvanáct kilometrů je dvanáct kilometrů.
No tak jsem pak jezdil sám. Ještě že mám všude auto (na chalupě dokonce dvě) - to díky Eliášovským dvojčatům.
Tak doufám, že příští kopec už bude přes tisícovku!!


Friday, October 12, 2007

Na nohy!

Nechápu, proč z toho všichni dělají takovou slávu. Stát na nohou je přece hračka. Jde mi to čím dál líp a hlavně skoro nepadám, tudíž nemám mámu pořád za zadkem ;-)
Hmmm, máma asi udělala něco moooc vtipnýho!
Nejzajímavější na tom nábytku jsou klíče.. a pak teda když je vyndám a můžu s nimi mlátit o tu skříň.
Kde je "tik tak"?
A zasloužený odpočinek na autě.

Tuesday, October 9, 2007

Eating by myself for the first time

Tak když už je mi těch devět měsíců, máma se rozhodla, že je čas dopřát mi tu radost a nechat mě jíst samotného. Škoda, že to je jen nastrouhané jablko s piškotem, mazlavý oběd by byl na první pokus o moc zábavnější.
Lžičku držím dost sebevědomě, ale rukama se přece taky může jíst, no ne?
Úplně jsem viděl, jak se máma nadzvedává na židli. Ale je statečná: s notnou dávkou sebezapření mě nechala to dílo dokonat. Jabko bylo samozřejmě úplně všude. Na židli, na zemi, na lince, a já ho měl v rukávech, na punčocháčích, ve vlasech, za výstřihem, v uších, v nose atd.
No ale bavilo mě to. A znamená to, že už jsem velkej kluk?
Jupííí!